Komisařka Tara

Cestou ze zaměstnání mě napadlo, že příjemně překvapím svou psí přítelkyni Taru. A to tím, že ji vezmu na delší  vycházku do polí. Nezůstalo jen u myšlenky. Neodradilo mne ani sychravé počasí. Pláštěnu mám, tak jaképak copak. Žádné výmluvy, jde se na to.

Vše probíhalo podle plánu. Tara, fenka německého ovčáka, byla nadšena. Došly jsme na místo, kde Taru pouštím z vodítka. Chci jí tak dopřát co nejvíce volného pohybu. S radostí pozoruji, jak ladně běží přes louku a užívá si svobody. Je přirozené, že my všichni - lidé i zvířata, milujeme svobodu. Nikde nebylo ani živáčka, jen my dvě. Idylku narušilo terénní auto, které jsem uviděla na polní cestě, docela daleko od nás. Hned jsem se snažila odvést pozornost Tary. Nepomohly povely, nepomohly pamplsky, podlézavé oslovování "Taruško, zůstaň". Nic. Taruška nezůstala. Ba právě naopak. Vystřelila rychlostí blesku. Už jsem se tolik nekochala jejím ladným klusem! Pan řidič byl naprosto úžasný chlap. Jiný by mi zvedl kulturu a oprávněně. Tara si nadběhla vozidlo a přistartovala přesně před kapotou. Vozidlo zastavilo. Letěla jsem s větrem o závod přes louku. Nervózně jsem pozorovala, co se bude dít u auta. Tam to probíhalo celkem klidně. Auto ukázněně stálo, Tara před kapotou taky. Po chvilce, co to vidím? Tara se vydala ke dveřím, kde seděl řidič. V hrůze mne napadlo, že snad chtěla vidět řidičský průkaz řidiče. Náhle se auto dalo do pohybu. A já vřískajíc : "Taro stůj, stůj!!", jsem se zcela vyčerpaná hnala  k polní cestě. Auto pokračovalo v jízdě a nezbedná komisařka Tara běžela celou cestu po boku auta. Byla jsem bezradná. Náhle se situace začala vyvíjet pro mne přece jen  příjemnějším způsobem. Auto zabočilo a vjíždělo do brány jednoho ze stavení. Už jsem to vzdala. Stála jsem na polní cestě v pláštěně, brýle od deště, naprosto vyřízená. Už nemám věk na nějaké skotačení.

Tara se zastavila před bránou a vyčkávala. Když se hodnou chvilku nic nedělo, asi si vzpomněla k mému úžasu, že "někde nechala svou paničku". Rozběhla se z kopce směrem k místu, kde stálo strašidlo v červené pláštěně - její zchvácená panička. Když doběhla, stačila jsem ze sebe vydat:"Taro, kdes byla?". Reakce Tary byla naprosto úžasná. Celá mokrá mi skočila na hruď. Už něco váží a následkem bylo, že jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem na "krovky". Tara mne přilehla a začala mi "žužlat nos". Nevynechala ani brýle, které mi stačila několikrát olíznout tak, že jsem už naprosto nic neviděla. Můžu já se na tu svou sedmiměsíční Taru zlobit? Nemůžu. Měla bych se zlobit na sebe. S Tarou jsme se dohodly, že musíme odchytnout pana řidiče a poděkovat za to, jak se k mé hlouposti postavil. Ale v každém případě ho odchytnu, až půjde "po svých". Protože kdyby jel autem, nevím nevím, jak by to zase dopadlo.