Procházela jsem parkem a kochala se okolím. Ten podzim má přece jen něco do sebe. Ty barvy, kdybych stokrát chtěla, tak bych to nenamalovala lépe... Ale co to? V dálce jsem uslyšela dětský pláč. Rozhlížela jsem se, ale toho, kdo tak usilovně a nahlas naříkal, se mi nepodařilo zahlédnout. Míjeli mě pouze rychle kráčející lidé. Někteří spěchali na autobus či tramvaj, jiní vedli děti do školy.
Náhle jsem uviděla toho malého nešťastníka. Běžel směrem od autobusové zastávky. Kluk, odhadem devět let. Čepici nakřivo, bundu rozepnutou, na krku se mu houpal svazek klíčů. Utíkal proti mě. Zaujala mě jedna věc. Ten hošík, než ke mě doběhl, míjel poměrně velké množství lidí. Vím, že hlavně ti, kteří spěchali, neměli čas se s klučinou vybavovat. Prakticky každého oslovoval, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
Chlapec běžel přímo ke mě. "Co se ti stalo, proč tolik pláčeš?", zeptala jsem se.
"Paní, paní, já jsem si doma zapomněl aktovku!" Následoval výbuch usedavého pláče. Chlapec se celý rozklepal, z nosu mu teklo a bylo znát, že si neví rady. V jeho pohledu jsem viděla beznaděj a strach.
"Nechceš, půjdu s tebou, nebo zavoláme do školy, mám mobil", snažila jsem se hošíka uklidnit. Připadlo mi, že mě snad ani nevnímá, stále jen mlel svoje, že si doma zapomněl aktovku a bude za to potrestaný, ve škole i od rodičů. Najednou se rozběhl a utíkal směrem k hlavní cestě. "Dej pozor na auta!", volala jsem za ním.
Jak příhoda dopadla, nevím. Děti jsou někdy roztěkané, mají spoustu jiných zájmů a na své povinnosti zapomínají. Ruku na srdce, sami jsme nebyli jiní. Věřím, že si klučina už teď dá pozor a to první, co si při odchodu z domu pořádně ohlídá, bude aktovka.
