Noha mne stále bolela, čím dál tím více. I když se oba zmínění ortopedové možná snažili jak uměli, nevím. Jisté bylo to, že léky, masti a obstřiky jaksi nezabíraly. Zmínění ortopedové na mé opakující se stesky nereagovali a pan doktor neúnavně věřil, že mne spasí další obstřik. Já jsem si už připadala jako naprostý simulant. Naštěstí mám velmi dobrou praktickou lékařku, které jsem se svěřila se svými pocity. Sama zhodnotila, že noha není na tom tak, jak by měla být. Dohodla s mou ošetřující onkoložkou další už speciální vyšetření. Začaly jsme scintigrafií. Nález zněl jednoznačně. Hojící se únavová zlomenina. No hurá! Tak co ale dále? Přece nepůjdu zpět k panu ortopédovi, který vytasí svou pověstnou stříkačku s jehlou a mezokainem. Jednou mi to stačilo, nemusím mít všechno. Dnes jsem měla plánovanou kontrolu s výsledky u své ošetřující onkoložky. Bylo třeba vyloučit metastatický proces. Mám ráda, když se mnou lékaři a nejen oni, jednají narovinu. Vnímám sama sebe jako dosti silnou osobnost, která nemá problém ustát i nepříjemné zprávy.
Paní doktorka nebyla dvakrát z nálezů obou ortopedů chytrá. Opírali se o jeden jediný rtg nález, který viděli jako negativní, bez traumatických změn. A scintigrafie hovořila o únavové zlomenině. Paní doktorka vzala běh událostí do svých rukou. Domluvila mi ještě jeden rtg snímek, který provedli lékaři tamní nemocnice. Závěr- patologická zlomenina nohy. Bylo dohodnuto akutní vyšetření ortopedem taktéž tamní nemocnice. Ten nevycházel z údivu. Výsledek? Potrzená patologická zlomenina, noha v sádře, vítamíny, injekce, léky.
Po měsíci a půl docela velkých bolestí v denní i noční době. Chybím v pracovním procesu. Ještě, že mými zaměstnavateli jsou nesmírně laskaví lidé, plní pochopení a trpělivosti. Stejně tak pracovní tým, ti všichni mě podporují. Jsem si vědoma, že ne všude to tak funguje. U jiných zaměstnavatelů bych se mohla setkat také s tím, že bych už časem nemusela chodit. Ono by se vždy dalo něco vymyslet, aby se zbavili pracovníka, který se v zaměstnání neukázal skoro dva měsíce. A ne vlastní vinou.
Proč o tom píši? Proto, že jsem zdravotník. Svou práci se snažím dělat svědomitě a bolí mne, když se někteří mí kolegové chovají ke mě výše uvedeným způsobem. Stydím se za některé z nich. Pokud čte můj blog někdo, kdo "také jaksi pořád neví, na čem je", doporučuji, aby se nedal. Pohlídejte si, aby se vám dostalo adekvátní péče. Trpělivost růže přináší.
