Co bych taky chtěla. Na světě už straším dost dlouho na to, abych se občas potýkala se zdravotními problémy. S tím jsem se srovnala vcelku bez problémů. Musím říct, že teď se na mém ubohém stavu vyjímečně nepodílela naše fenka Tara, která je jinak nesmírně divoká osmiměsíční slečna německého ovčáka. Stejně tak v tom nemá prsty ani kartouzský kocour Casy a ani další naše fenka Piri. S těmato zlatíčkama mám bohužel už své zkušenosti, jak může vypadat projev jejich lásky v praxi.
Prostě zničeho nic, jednoho večera jsem ulehla s oběma dolníma končetinama v naprostém pořádku. Přišlo ráno a vše bylo jinak. Pravá noha stávkovala. Ale nedala jsem se. Mám slušné zásoby různých mastí a masážních preparátů. Využila jsem co se dalo, výsledek byl žalostný. Noha si stála na svém a rozhodla se, že řádně přitvrdí. Proti kulhání nemám nic, ale když trvalo už několik dní, vydala jsem se ke své praktické lékařce. Ta jistě s tou nohou zatočí! Paní doktorka, hodná duše, udělala co mohla. Vybavila mne léky, mastmi a doporučením, abych navštívila ortopeda. Tak jo. Jsem ukázněná osoba se zdravotním vzděláním a vím, co se patří. Objednat se. To se mi ale nepodařilo. Na ortopedické ambulanci měli možná hodně práce a nebrali telefony. Zkoušela jsem to průběžně, ale bez efektu. Tak jsem si řekla, že se tam vydám osobně a pokusím se poprosit, zda by se někdo ubohé zdevastované stařeny ujal a pomohl. Sestřička na ambulanci vystrouhala přísný kukuč se sdělením:"Tady se objednává". Pípla jsem, že to vím, že jsem to zkoušela. "V kolik hodin?", přitvrdila sestra, která mi doposud nevěnovala ani jeden pohled. /Asi uznala, že ho nejsem hodna, ona přece nebude věnovat svůj pohled prudící babě, že ano/. Vychrlila jsem ze sebe časy, kdy jsem žhavila telefón. "Já s váma nic neudělám, tu se objednává", trvala na svém. Aha, pomyslela jsem si, metoda "zaražené gramofonové jehly", to se asi dále nedostaneme. Ale protože se taky nedám, pokusila jsem se o smír. "Sestři, já jsem tu nedojela ze srandy, nemůžu na nohu došlápnout, potřebuju vědět na čem jsem, musím řešit případnou nemocenskou. Do práce dojíždím denně přes třicet kilometrů." Ostatní trpící v čekárně začali větřit, že možná bude nějaké vzrušení.
"Já s váma nic neudělám, no opravdu se tu objed.....". Teď nebo nikdy, zaznělo mi v uších. "Tak dost", řekla jsem rázně. Periferním zrakem jsem viděla, že jeden muž, sedící na lavičce se probral z letargie a přidal se k těm, co naslouchali. "Sestři, ještě nikdy jsem tohle neudělala, to je moje premiéra. Jsem profesí vaše kolegyně a prozatím /na to slovo jsem dala důraz/, jsem lehce zneklidněná vašim přístupem". Zabralo. Kolegyně se vyšvihla a zmizela s mým nálezem v jedné z ambulancí. Vyhrála jsem. Po hodině /což mi nedělalo problém/, jsem se dokulhala do ambulance. Hned v úvodu jsem se lékaři /mimořádně hezkému muži/ omluvila, že jsem je tak přepadla a převyprávěla své potíže. Pan doktor byl příjemný, já jsem si ráda užívala vyšetření /proč bych se nepřiznala/. Naplánovali jsme léčbu a vypoklonkovali mne z ambulance.
Svalila jsem se do auta a pohlédla na svého chotě. Ten se jen usmál. Než dojedeme domů, podívám se na tu zprávu od hezkého pana doktora, pomyslela jsem si.
Věta, která se na mne šklebila z papíru začala těmito slovy: "Pacientka odeslána s doporučením, vynucuje si /!!/ akutní vyšetření. ......
Přiznám se, že pan doktor byl hodný, hezký, ale léčba nezabrala. Nepodílela se na tom má uražená ješitnost, to určitě ne. Protože jsem už nechtěla riskovat setkání s nepříjemnou kolegyní, využila jsem možnosti objednání u jiného ortopeda. Pravda, nový pan doktor je muž s letitou praxí, sestřička ale příjemná, terapie změněná. A já se snad časem dočkám toho, že si má noha už přestane dělat co chce. Protože té její tvrdohlavosti už mám taky dost.
Přeji hezký adventní čas a děkuji, že mým článkům věnujete svou pozornost. Vážím si toho.
