Seniorského věku se už neobávám

     Ještě nepatřím mezi členy seniorské obce, ale pomaličku k této životní etapě postupuju. A tento fakt vnímám jako spravedlivý. Prostě stáří se nám nevyhne. Ať se bráníme, jak chceme. Významnými pomocníky nám může být jistě zdravý životní styl, návštěva kosmetických salónů /pokud na to v peněžence nasbíráme nějaké ulité penízky /. Jo, taky kadeřník by s naši hlavou, ale hlavně s prořídlými vlasy mohl něco udělat. Ale chce to, abychom měli štěstí na schopnou kadeřnici či kadeřníka. K zamyšlení nad seniorským věkem mne dovedla situace, do které jsme se dostali na našem pracovišti. Jsme maličký kolektiv úžasných lidí. Občas se stane, že někdo z nás onemocní. Několik dní v posteli to spraví a jede se dál. Horší však je, když nám onemocněla jediná paní doktorka, která ve stacionáři pracuje. A dočasná pracovní neschopnost byla plánována na asi 3 měsíce. "BUM"! Co teď? Nezbylo, než se poohlédnout po nějaké dobré duši, která by byla ochotná naší paní doktorku tak dlouhou dobu zastupovat. A podařilo se. Mezi nás přišel pan doktor. Znala jsem jej jen podle jména. I zaslechla jsem, že pan doktor má 75 let. U mužů se věk říci může. Tak proč ne. No, abych řekla pravdu, informaci jsem přijala trošičku s rozpaky. "To bude vypadat", pomyslela jsem si. Už jsme s kolegyní připravily plán, jak se na milého doktora připravíme. Budeme ho "diskrétně pozorovat a - hlavně - vést". To jako správné sestřičky máme "jaksi pod kůži". Přišel den "D".  Pan doktor ve dveřích. Posunula jsem si brýle. Napadlo mne, že jsem si je taky mohla vyčistit. Ale to, co jsem viděla - za to brýle rozhodně  nemohly. To bych jim křivdila. Ve dveřích stál čilý muž, kterému bych teda rozhodně nehádala 75 let. Postavička prozrazovala, že majitel dělá vše proto, aby byl štíhlý jako proutek. Byl sportovně oděn a hlavu mu zdobil plátěný kloubouček, perfektně doplňující celý první dojem. Dal si taky záležet na ostatních doplňcích - jako je taška a sportovně elegantní obuv. Představil se, odložil si tašku do pracovny a první ordinační den mohl začít. Měli jsme ještě chvilku volnou, protože naši pacienti jsou vedeni k tomu, aby pokud možno příliš nespěchali a vše u nás probíhá v naprostém klidu. Po chvíli doktor došel do ordinace s větou: " Tak kde jsou pacienti? Přišel jsem zde pracovat, ne se flákat." Po několika málo minutách se dočkal a čekárnu zaplnili pacienti. Když měl pan doktor přestávku na oběd, procházel se rád našim stacionářem. Chvíli byl na zahradě, chvíli pochodoval po tělocvičně. Taky s námi prohodil několik vět. Dověděla jsem se, že má velmi rád kolektiv lidí, hlavně táboráky, užívá si na své chatě, jezdí rád autem. Zajímá se o počítače a rád cvičí. V té souvislosti si vzpomněl, že je v našem stacionáři malá posilovna. Měl ještě nějakou chvíli pauzu a tak ji trávil cvičením na strojích v té mučírně. Pak seskočil, šel do ordinace a opět s úsměvem na tváři  ordinoval a naslouchal lidem, kteří se přišli poradit, co s jejich bolavou duší. Nic není zadarmo. Jsem přesvědčená, že tento člověk i ve svém seniorském věku upřednostňuje pozitivní přístup k životu. Že se mu jistě nevyhýbají určité zdravotní problémy, ale snaží se je zvládat spíše s humorem, než aby neustále nadával na svůj osud a na nespravedlnost. Mám už taky nějaký věk, občas řeším "píchnutí tu a zase jinde", občas se peru s leností. Nic se mi nechce. To patří prostě k životu. Jsem ráda, že jsem se mohla seznámit s člověkem, který by si už mohl užívat důchodu a přesto rád pracuje s lidmi, kteří jeho zkušenosti, radu a pomoc potřebují. Jeho recept na zvládání seniorského věku se budu snažit používat i ve svém životě. Pokud se ho tedy dočkám v takové kondici, jakou má pan doktor. A seniroského věku se už neobávám. Přeji všem krásné a slunné dny.